Taky máte pocit, že čas utíká rychle, mnohem rychleji, než za našich mladých let?
Jdete v pondělí do práce a než se nadějete, je tu odpoledne. Po práci pár chvil doma s rodinou a před televizí, načež vás spánek, který snad ani nebyl, přenese do dalšího dne a z úterka se najednou stane pátek, ani nevíte jak.
Víkend uplyne rychlostí závodního hřebce a je tu další pondělí.
Dva měsíce prázdnin byly pro nás v dětském a mladém věku obdobím, trvajícím snad věčně. Co jsou dva měsíce dnes?
Léto se přehoupne k vánocům, po troše zimy beze sněhu přeskočí Nový rok jako cifra na digitálním displeji, následován svátky Velikonoc a už je tu opět léto, prázdniny, podzim...
Někdy se mi stane, když podepisuji omluvenku v sešitě syna, že se zarazím nad číslicí letopočtu:
jaký že to je vlastně rok? 2007? Nebo vlastně už 2017?
V dětství jsem měl bujné představy, jak bude svět vypadat v tom, velmi vzdáleném, roce 2000.
Čistý svět bez válek, plný robotů, vykonávajících za nás práci, létajících vozidel, přenášejících nás nad honosnými městy do našeho krásného domu, který se o nás stará s pomocí hlasem nebo myšlenkami ovládaných technologií, víkendy trávené na nejbližších planetách...
Je naše současnost až tak odlišná?
Tehdy jsem hltal veškeré zmínky o UFO, údajně autentické výpovědi očitých svědků a rozmazané fotografie létajících talířů. Vzpomínám si na jeden příběh blízkého setkání, dokumentovaný fotografií mimozemšťana, malého šedého mužíka, který měl na prsou jakýsi přistroj, velký jako příruční kufřík.
Podle autora onen přístroj umožňoval překládat řeč návštěvníka do řeči pozemšťanů a opačně.
Musím se pousmát, když vezmu do ruky mnohokrát menší placatý předmět zvaný chytrý telefon, který dokáže plynule překládat naši mluvenou řeč do téměř jakéhokoliv jiného jazyka, a kromě toho obsahuje kameru, fotoaparát, herní konzoli, diktafon, kalkulačku a 150 dalších funkcí, včetně, málem bych zapomněl, telefonování.
Autor podvrhu měl tehdy až příliš malou fantazii.
Ano, v dnešním světě se některé věci, o kterých jsme snili, staly skutečnosti, realitou se staly i věci, které nás tenkrát ani nenapadly. Svět propojený internetem, trojrozměrné televize, automaticky se pohybující auta...
Potenciál lidstva je však mnohem větší. Pokud by se dostatek prostředků věnoval výzkumu, vývoji a realizaci i těch projektů, které třeba nepřinášejí prvoplánově velké zisky, ale prostě jen zlepšují náš život, mohl by svět vypadat úplně jinak.
Nevím, jestli je pocit zrychlujícího se času vyvolán jen naší uspěchanou dobou, nebo je to subjektivní pocit spojený s přibývajícími léty, či možná má skutečnou fyzikální příčinu například v tom, že se rozpínání vesmíru zpomaluje.
Ať tak či onak, při pohledu na život, který mám za sebou, a těch maximálně pár desítek let, které mne ještě čekají, se začínám obávat.
Obávat toho, že se světa naší fantazie nedožiji.
Obávat toho, že vynálezy, na kterých jsem řadu let pracoval, nikdy nespatří světlo světa, neboť je prostě nestihnu nebo z nedostatku prostředků nebudu schopen nikdy zrealizovat.
Obávat toho, že mé objevy zůstanou navždy jen v nesrozumitelných poznámkách pohřbeny v zápisnících a počítačových souborech, neboť zde nebude prostě nikdo, kdo by v nich pokračoval.
Obávám se toho, že má touha, udělat svět lepším, zůstane jen touhou.
A proto jsem se dnes pustil do psaní blogu. Třeba mé myšlenky naleznou svůj cíl v uších těch, kteří chtějí naslouchat. Třeba se najde někdo, kdo bude mít prostředky a chuť pokračovat v načatém díle. Třeba jen předám inspiraci či nápad někomu, kdo jej dále rozvine a dotáhne do konce.
Všechno je možné.
Jdete v pondělí do práce a než se nadějete, je tu odpoledne. Po práci pár chvil doma s rodinou a před televizí, načež vás spánek, který snad ani nebyl, přenese do dalšího dne a z úterka se najednou stane pátek, ani nevíte jak.
Víkend uplyne rychlostí závodního hřebce a je tu další pondělí.
Dva měsíce prázdnin byly pro nás v dětském a mladém věku obdobím, trvajícím snad věčně. Co jsou dva měsíce dnes?
Léto se přehoupne k vánocům, po troše zimy beze sněhu přeskočí Nový rok jako cifra na digitálním displeji, následován svátky Velikonoc a už je tu opět léto, prázdniny, podzim...
Někdy se mi stane, když podepisuji omluvenku v sešitě syna, že se zarazím nad číslicí letopočtu:
jaký že to je vlastně rok? 2007? Nebo vlastně už 2017?
V dětství jsem měl bujné představy, jak bude svět vypadat v tom, velmi vzdáleném, roce 2000.
Čistý svět bez válek, plný robotů, vykonávajících za nás práci, létajících vozidel, přenášejících nás nad honosnými městy do našeho krásného domu, který se o nás stará s pomocí hlasem nebo myšlenkami ovládaných technologií, víkendy trávené na nejbližších planetách...
Je naše současnost až tak odlišná?
Tehdy jsem hltal veškeré zmínky o UFO, údajně autentické výpovědi očitých svědků a rozmazané fotografie létajících talířů. Vzpomínám si na jeden příběh blízkého setkání, dokumentovaný fotografií mimozemšťana, malého šedého mužíka, který měl na prsou jakýsi přistroj, velký jako příruční kufřík.
Podle autora onen přístroj umožňoval překládat řeč návštěvníka do řeči pozemšťanů a opačně.
Musím se pousmát, když vezmu do ruky mnohokrát menší placatý předmět zvaný chytrý telefon, který dokáže plynule překládat naši mluvenou řeč do téměř jakéhokoliv jiného jazyka, a kromě toho obsahuje kameru, fotoaparát, herní konzoli, diktafon, kalkulačku a 150 dalších funkcí, včetně, málem bych zapomněl, telefonování.
Autor podvrhu měl tehdy až příliš malou fantazii.
Ano, v dnešním světě se některé věci, o kterých jsme snili, staly skutečnosti, realitou se staly i věci, které nás tenkrát ani nenapadly. Svět propojený internetem, trojrozměrné televize, automaticky se pohybující auta...
Potenciál lidstva je však mnohem větší. Pokud by se dostatek prostředků věnoval výzkumu, vývoji a realizaci i těch projektů, které třeba nepřinášejí prvoplánově velké zisky, ale prostě jen zlepšují náš život, mohl by svět vypadat úplně jinak.
Nevím, jestli je pocit zrychlujícího se času vyvolán jen naší uspěchanou dobou, nebo je to subjektivní pocit spojený s přibývajícími léty, či možná má skutečnou fyzikální příčinu například v tom, že se rozpínání vesmíru zpomaluje.
Ať tak či onak, při pohledu na život, který mám za sebou, a těch maximálně pár desítek let, které mne ještě čekají, se začínám obávat.
Obávat toho, že se světa naší fantazie nedožiji.
Obávat toho, že vynálezy, na kterých jsem řadu let pracoval, nikdy nespatří světlo světa, neboť je prostě nestihnu nebo z nedostatku prostředků nebudu schopen nikdy zrealizovat.
Obávat toho, že mé objevy zůstanou navždy jen v nesrozumitelných poznámkách pohřbeny v zápisnících a počítačových souborech, neboť zde nebude prostě nikdo, kdo by v nich pokračoval.
Obávám se toho, že má touha, udělat svět lepším, zůstane jen touhou.
A proto jsem se dnes pustil do psaní blogu. Třeba mé myšlenky naleznou svůj cíl v uších těch, kteří chtějí naslouchat. Třeba se najde někdo, kdo bude mít prostředky a chuť pokračovat v načatém díle. Třeba jen předám inspiraci či nápad někomu, kdo jej dále rozvine a dotáhne do konce.
Všechno je možné.
Komentáře
Okomentovat